Rovnost

Rovnost, volnost, bratrství

Jednoho podzimního večera jsme s Leo Pavlíkem seděli u naší oblíbení kávičky a přišla řeč na to, jak je i pro nás těžké řídit se zásadami, které lidem doporučujeme. Snadno se rozdávají hraběcí rady, ale obtížně se podle nich žije. Dospěli jsme k závěru, že důvodem těžkostí je naše přirozenost, jsme stejní jako lidé kolem nás a tudíž náchylní ke všem lidským špatnostem. Jen se o trochu víc snažíme, aby ta lepší stránka měla převahu. Stejné by to mělo být u všech, kteří se nějakou nějakou terapií snaží pomáhat jiným lidem, nemohou přece kázat vodu a pít víno. Zkusme se proto zamyslet nad heslem, které je plodem Velké francouzské revoluce a mělo by být v našem společenství ctěno.

O rovnosti

Při studiu One Braine kineziologie v Praze jsme se setkávali s americkou lektorkou Carol Ann Hontz. Štíhlá kultivovaná dáma, na rtech měla vždy úsměv a snad žila z nebeské prány, za den snědla jeden banán. Ohromení způsobila, když se jednou kolem její hlavy zobrazila zlatá aura. Hleděli jsme na ni jako na božskou bytost. Dnes již vím, že její výklad měl i slabé stránky, hlavně byla skoupá odpovědět naše otázky a nechávala nás tápat.

Velkou událostí tehdejší doby byla i s velkým zájmem očekávaná návštěva Daniela Whitesida,tedy jednoho z tvůrců One Braine. Vyhlíželi jsme duchovní bytost málem oblečenou do šatu starozákonního proroka a přišel muž v kovbojských botách, klobouk měl jistě z Texasu a za jeho sako by se nestyděl ani Old Shatterhand. Božský Daniel se ukázal být velkým bavičem a dokonce řekl, že rád pije whisky. Jak se to slučuje s jeho božskostí, my jsme ho měli za apoštola dobra, které změní tento svět.

Jenže Carol a Daniela jsme do málem božské pozice postavili my sami, to nebyla jejich práce. Proto si myslím, že se ti, kteří toho ví trochu méně, nemají nikoho stavět na božský podstavec. Za vysloveně špatné považuji, když se někdo sám povyšuje nad ostatní, to mu okolí nesmí trpět. Stejně tak ti, co ví trochu méně, by se neměli ponižovat. Erich Maria Remarque napsal, že nebe nezná vyvolených a já s ním souhlasím. Před ním jsme si všichni rovni a to co v terapii děláme, je nám jen propůjčeno.

O volnosti

Již na kurzech One Braine jsem se setkal s tím, že se jedna absolventka tak říkajíc trhla, metodu si upravila a provozovala ji pod názvem Sinergie. Některé kurzisty to přímo pobuřovalo, taková opovážlivost a Američané se pak snažili vytvořit organizaci, která bude dbát o čistotu metody. Také jsem však nemohl přehlédnout, jak ti zkušení, co se na nás začátečníky přišli jen podívat, používají dosti odlišné postupy. Nakonec jsem se i já od One Braine odchýlil a moje úchylka časem vyústila v novou pracovní metodu.

Jenže člověk je nádoba křehká a tak jsem také jednou v podobném případě podlehl lidské slabosti. Stalo se to, když si jedna žačka naši metodu upravila a já jsem si pak Leo Pavlíkovi jako žalobníček stěžoval, že ona tam vkládá nějaké cizorodé prvky. Leo tenkrát promluvil hlasem staršího bratra, který je znalý chodu světa. Řekl, že každý klient si najde terapeuta a způsob práce, který mu vyhovuje. Po této zkušenosti jsem na velkých rozpacích, když bych měl říct, že někdo pracuje špatně. Není jediná správná cesta, na vrchol hory vede nekonečně mnoho pěšin a lidé mají mít možnost volby. Kineziologie musí mít volné břehy, jinak by se nemohla svobodně rozvíjet.

O bratrství

Křesťanství se snaží vést lidi k domu, že si jsou bratry a sestrami, duchovně je pak vedou otcové. Z hlediska živočišného druhu i víry lze jistě s tímto pojetím souhlasit, ale v běžném životě bratrství moc nefunguje. Také se často operuje láskou a zpívá se o ní mnoho písní, výsledek se však doposud nedostavil, je těžké milovat všechny. Je proto logické, že je problému zhoršených osobních vztahů vystavena i naše kineziologická komunita. Jsme však osoby znalé a víme, že se každý postoj či názor opírá o osobní dispozice a prožité situace. Zaplňují nás memetické systémy, které chování a prožívání mnohdy velmi silně ovlivňují.

Toto poznání by nás mělo vést k větší empatičnosti a vzájemné toleranci. Do problémů se můžeme dostat nejen prostřednictvím osobních sporů, ale i porušováním zásady rovnosti a volnosti. Za vysloveně škodlivé pak považuji, pokud někdo vypustí nepříznivé informace o kolegovi a kolegyni do veřejného prostoru. Škodí tím nejen vztahům, ale i naší pracovní metodě a to nám nemůže být lhostejné.

A na závěr

Liberté, égalité, fraterité, to jsou vznešené myšlenky, leč v běžném světě takřka nenaplnitelné. Snažme se jejich obsahu přiblížit alespoň my, naše práce k tomu dává navzdory přirozené lidské slabosti dost dobré předpoklady. Když to dokážeme, posuneme se i duchovně, pro takový růst je totiž vždy nezbytné dobré srdce.