Pít, či nepít

Pít, či nepít

Někdy se ve vzpomínkách vracím do dětství mého rodného Moravského Slovácka. Strýc Václav byl vinař a znám jeho lásku. Po příchodu z práce vzal krajíc chleba a šel do vinohradu. Pod vysokým slováckým nebem byl sám, daleko od lidí, jen on a vinné keře. A bývalo zvykem, že se u něho scházela široká přízeň, bylo nás tehdy 14 rodin stejného příjmení. Snesly se stoly, přišli hosté, strýc ze sklepa přinesl víno, hodnotila se vůně, chuť, jiskra, zavládla uvolněná nálada. Víno rozvázalo jazyky a strýc začal zpívat svým zvučným hlasem, hosté se přidávali. My děti jsme tuto atmosféru vnímali, víc než víno nás však zajímaly malé koláčky s posýpkou, povidly a sladkým tvarohem. Člověku je až teskno u srdce, když si uvědomí, že se tento čas nikdy nevrátí. Lidé mého dětství jsou dnes jen stíny.

Mezi kineziology panuje spor, zda je alkohol vůbec slučitelný s duchovním životem. Názory se různí, což mám za přirozené, jsme různí a máme často odlišné zkušenosti. Zkusme se však na tuto otázku podívat z pozice židovsko křesťanského kulturního okruhu, k němuž se většinově hlásíme. Ve starožidovské společnosti se těšily zvláštní úctě a vážnosti názory učených rabínů, které postupně získaly psanou podobu se souhrnným názvem Talmud. Text má podobu diskuse o věcech věrouky, etiky a života společnosti vůbec. Je zajímavé se podívat, co o této otázce Talmud říká.

Praví rab Jehúda, že rabi Šemuél řekl: Kdo vypil čtvrtku vína, nemá vyučovat ani soudit.

I pravil rab Nahman: To není dobrá zásada! Vždyť já nemám jasné myšlenky, pokud nevypiji čtvrtku vína.

Pravil prorok Eliáš: Nerozčiluj se a nebudeš hřešit, nepij a nebudeš hřešit.

Praví rab Ráva: Víno a vonná koření otevřely mé srdce moudrosti.

Praví rab Ilái: Podle tří věcí poznáš povahu člověka: podle číše, podle měšce a podle hněvu.

Není to tedy jednoznačné, učení muži se v názorech neshodují. Podstatná je samozřejmě míra a četnost pití, každý extrém je škodlivý a v tomto případě je střídmost víc než na místě. Duchem židovské tradice se řídil i Ježíš Nazaretský. Vzpomeňme na poslední večeři, jak ji líčí Bible. Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: "Vezměte, toto jest mé tělo." Pak vzal kalich, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím vám, že nebudu již pít z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království." /Marek 14, 12-25/ Podal by Ježíš svým učedníkům víno, pokud by byl přesvědčen, že je to jed? Samozřejmě může někdo vznést námitku, že výrok nemusí být autentický. V prvotní církvi se vše předávalo jen v ústní podobě, než se psané formy ujali evangelisté. Nemohlo to však vybočovat z rámce dobových zvyklostí a víno se stalo součástí náboženské praxe, trvá již 2000 roků.

Nemám problém s tím, když s manželkou po obědě vypijeme napůl jednu desítku Radegast, pomáhá to našemu zažívání. Někdy si večer zapálíme oheň v krbu, dáme na stůl sýr, nalejeme skleničku kvalitního vína, nikdy víc než dvě a třeba si pustíme Hradišťan. Jura Pavlica tam v Modrém portugalu nádherně zhudebnil verše moravského básníka Jana Skácela.

A přece láska, jako modrá skalice,

ta krásná dřina k uzoufání,

nás zachránila, dozrál vinohrad,

pod tíhou hroznů čas se sklání.

A ušlechtilé víno se přelévá do žil, všechno to slunce, země i lidská práce. Takové pití povznáší a podle mého soudu nemůže být překážkou ani v práci kineziologa. Pouhou abstinencí se ještě nikdo svatým nestal. Přitom Adolf Hitler byl abstinent, nejraději měl kmínový čaj a co po něm zůstalo? Jen neštěstí a zkáza.